Čaj je kulturní nápoj, připravovaný obvykle louhováním lístků rostliny čajovníku v horké vodě. Pro samotné lístky se také užívá název čaj. Označení čaj se běžně užívá i pro jiné nálevy, pro zápary a odvary různých rostlin (například tzv. bylinné čaje nebo šípkový čaj). Čaj má v mnoha případech také blahodárný vliv na organismus díky látkám v něm obsaženým.

Divoce rostoucí stromy čajovníku se objevily v Indii ale poprvé se začaly pěstovat v Číně. Během staletí se čaj léčebny používal a stále se používá v tradiční čínské medicíně.

Divoce rostoucí čajovník může dorůst do výšky 12 -15m. Vyšlechtěné rostliny dorůstají do 1,5m, protože se průběžně zastřihávají. Listy má čajovník stálezelené, tuhé s pilovitým okrajem. Otrhávají se ručně, aby se nepoškodily. Stonek je červenohnědý, po celé délce z něj vyrůstají střídavé listy.

V šálku čaje vždy byl a stále je ukryt určitý význam. Čaj se stal zastavením v rušném koloběhu života, společníkem osamělých chvil i přátelských posezení, osvěžením těla i duše. Je hned po vodě nejrozšířenějším nápojem na Zemi a bez nadsázky můžeme říci, že ovlivnil nejen životní styl mnoha lidí, ale i dějiny mnoha států.

Příběh čaje za začal v Číně. Čaj doprovázel Číňanů skoro od počátku jejich dějin, čínský učenci ho pokládali za nejkultivovanější nápoj. Pro Tibeťanů se čaj s jačím máslem stal prostředkem k snadnějšímu přežití na himálajských pláních. V Japonsku dostalo pití čaje samostatnou a kultivovanou podobu v podivuhodném čajovém obřadu, při kterém má každý úkon, každý i sebemenší pohyb přesně určenou roli i filozofický význam. V Indii se odehrávalo dobrodružství drsných mužů, kteří se vydávali do neznámých končin, aby vysazovali keře čajovníku. Čaj se stal zlatonosném obchodním artiklem, kvůli čaje se vedly války, vysoké clo na čaj se stalo záminkou k zahájení americké občanské války.

Prvními Evropany, kteří na začátku 17. století propadli čaje, byli Holanďané, ale až anglický čaj o páté se stal pojmem, který vstoupil do kulturního povědomí lidí celého světa.

Čaj má za sebou více než 3000 letou historii a kulturní vývoj. Je opěvován intelektuály a jeho blahodárné účinky na lidský organismus jsou garantovány mnoha vědeckými studiemi. Zahání únavu, zvyšuje imunitu těla vůči chorobám (ale i vůči znečištěnému životnímu prostředí a radiaci), funguje jako lehké afrodiziakum, jeho pravidelné popíjení prokazatelně prodlužuje život.

Čaj má stovky různých chutí a vůní, je to nápoj dokonalé harmonie a lidského souznění. Pěkně to vyjádřil jeden z největších současných čajových mistrů Sóšicu Sen XV.: "Nad miskou čaje lze dosáhnout skutečný mír a mírumilovnost, která z misky čaje vyzařuje.

Cesta čaje

Starodávný obřad pití čaje v Japonsku je známý jako Cha-no-yu, „Horká voda na čaj“, nebo Chado, „Cesta čaje“.

V roce 1906 Okakura Kakuzo ve své Knize čaje definoval „Teaism“, japonský obřad přípravy a pití čaje, jako „kult založený na uctívání krásy, která je obklopená špinavostmi každodenního života“. Zenbuddhistická filosofie určuje za podstatu obřadu pomáhat najít vnitřní mír a dosáhnout harmonie se svým okolím a celým světem. Čtyři základní principy jsou harmonie, úcta, vnitřní čistota a klid.

Počátky rituálu
Buddhističtí mnichové pili čaj, aby se udrželi bdělí během hodin modlení a meditací, a tak se rituální příprava a podávání čaje stala součástí klášterního života. Když členové japonského mnišského řádu cestovali za účely studia do Číny, naučili se tam pít čaj a nakonec si tento nápoj odvezli s sebou domů. První zmínka o čaji v Japonsku popisuje, jak císař Shomu ve svém královském sídle v Naře podával čaj stovkám buddhistických mnichů. V 9. století n. l., po tom, co si jeden mnich přivezl z Číny čajová semínka, dal císař Saga pokyn svým lidem, aby pěstovali a pili čaj. Metoda šlehání práškového zeleného čaje v misce horké vody byla převzata z čínského postupu přípravy, který byl v té době obvyklý (máčení listů ve vroucí nebo horké vodě se rozvinulo později a bylo převzato Západem). Rozvoj obřadného pití čaje v Japonsku pokračoval několik století a v 15. století byl „Teaism“ natrvalo zaveden jako součást japonského kulturního života. Po letech vyčerpávajících válek a nájezdů se Japonsko vrátilo do období relativního klidu a míru a čaj byl úzce spjat s tradicemi minulosti. Po středověkých bojích a nedostatku pořádku přinesly tradiční čajové rituály větší smysl pro vyrovnanost, harmonii, etiketu a úctu k druhým.

Čajovna a zahrada
Moderní čajovna (Sukiya) je navrhnuta a postavena podle stejných pravidel jako před čtyřmi sty lety. Je to jednoduchý skromný prostor, ve kterém společně popíjí čaj ne více než pět hostů. Osvětlení je tlumené a uklidňující, podlaha je pokryta měkkou rohoží tatami, zdi jsou vyzdobeny svitky, v úzké váze je obyčejná květina. Tato místnost je prostým útočištěm, kde nic nenarušuje pozornost a myšlení.
Čajovna je oddělena od hlavní budovy nebo paláce pečlivě projektovanou zahradou zvanou Roji, což doslova znamená „orosená stezka“ nebo „orosená zem“. Dřevěný plot ji rozděluje na vnější Roji a vnitřní Roji a ani jedna není nijak okázalá nebo honosná. Provedení začleňuje jen obyčejné stromy a keře, kamenný chodníček, který vede napříč a kamennou svítilnu a umyvadélko, ve kterém se dají opláchnout ruce a ústa. Cesta hostů přes první část zahrady symbolizuje duchovní přípravu, odvrácení se od materiálního světa. Sen Rikyu, otec čajového obřadu, to vyjádřil takto:

Od doby, co je Orosená stezka
cestou ležící mimo tento nejhříšnější svět,
nevykročíme po ní,
abychom očistili naše srdce od světské špíny?

Cha-no-yu
Hostitel nebo hostitelka jdou hostům naproti k plotu půlícímu zahradu a vedou je ke vchodu do čajovny, kde si odloží boty. Pak se členové skupinky skloní, aby mohli vstoupit skrz malinké dveře a potichu se usadí v kleče na rohožky tak, že jsou čelem k hostiteli nebo hostitelce. Zatímco se připravuje ohniště a voda, hosté mluví o krásném svitku na zdi, o květinách, konvici, kaditelnici a péřovém smetáku, který slouží k čištění ohniště. Podává se nevelká porce polévky, ryby, rýže, nakládané zeleniny a saké a pak, než začne samotný čajový obřad, je pro potěšení malá přestávka v zahradě.
Když se každý v čajovně usadí zpět do kleku, začíná složitý a zdlouhavý obřad vaření. Hostitel nebo hostitelka používá krabičku s čajem, naběračku na čaj a silné keramické čajové misky, a pomalými, rozjímavými a přesnými pohyby ruky míchá „silný čaj“ zvaný koicha. Jakmile je práškový zelený čaj matcha všlehán do misky s přesně odměřenou vodou, na povrchu se objevují malé bublinky a dávají čaji jemný pěnivý vzhled. Miska se umístí vedle ohniště a host ve stejnou chvíli poklekne, aby si z ní dvakrát nebo třikrát usrkl. Po otření jejích okrajů se předá další osobě a tak to pokračuje, dokud se každý host nenapije a miska se nevyprázdní.
Hostitel pak pro každého hosta připravuje misku slabého čaje neboli usucha. Nabízí nefritově zbarvenou bublinkovitou tekutinu, každý se ukloní, vezme misku, umístí ji do dlaně levé ruky, pravou jí třikrát otočí a pak pozvedne ke rtům, aby ji celou vypil. Když byl každý obsloužen, hostitel odklidí nádobí z místnosti a vrátí se poklonit návštěvníkům, kteří poté odcházejí.
Během obřadu je ticho, až na tři slabé zvuky – jemné kovové cinkání pokličky dávané na konvici, lehké klepání misky umísťované na podložku a nepatrné znění čajové naběračky o misku. Prostředí je rozjímavé, klidné, mírumilovné a tiché, člověk se dostane do téměř snového stavu a ztratí pojem o čase. Je to jako by se konala bohoslužba nebo hluboká meditace a účastníci z ní odcházejí duchovně pozvednuti a posilněni.

Čajové obřady v moderním světě
Zajímavým rysem moderního života je, že stále více lidí uznává význam obřadného pití čaje.
Japonské rychlé životní tempo pod velkým tlakem potřebuje kontrast tohoto úchvatného rituálu. Čína se hospodářsky rychle rozrůstá a rychlé osvojení si pracovitého životního stylu dělá čajový obřad Gung-fu důležitějším než cokoli jiného, co pomáhá udržovat smysl pro rovnováhu a soustředění. Lidé uchváceni americkou a evropskou posedlostí po majetku a horečném pracovním nasazení mohou využívat všudypřítomného obřadu odpoledního čaje. Není podstatné, kde čaj pijeme. Záleží jen na tom, že ho pijeme.
A jestli Okakura Kakuzo neměl pravdu, když napsal: „Prostota čajoven a jejich osvobození od hrubosti poskytuje opravdové útočiště před útrapami tam venku... Nepotřebujeme snad čajovnu více než kdy jindy?“